Írán (2. – 14. 8. 2012)

Íránská islámská republika vzniklá v roce 1079 je muslimský stát v Přední Asii, dříve nazývaný Persie.

1 648 196 km² / 75,33 mil. obyvatel. Téměř 99 % obyvatelstva tvoří muslimové, z toho 91 % jsou šíité a 8 % sunnité.

Peněžní jednotkou je íránský rijál – IRR (14 200 rijálů/1 USD. 17 500–18 500 rijálů/1 EUR).

Muslimský kalendář po celém světě začíná v roce 622 křesťanského letopočtu. Ramadán začíná v roce 2012  20. července a končí 18. srpna.                                        

STŘÍPKY HISTORIE

            Dějiny Íránu sahají více než pět tisíc let do minulosti a v dobách největší slávy zahrnoval také teritorium dnešního Iráku, Turecka, Sýrie, Arménie, Gruzie, Ázerbájdžánu, Afghánistánu, Turkmenistánu a Pákistánu.. Pomineme-li osídlení z dob prehistorických, pak Peršané (kulturně i politicky dominantní indoevropské etnikum), přišli do Íránu ze severu již ve  4. tisíciletí př. n. l. Už koncem téhož tisíciletí lze hovořit o rozvoji městské civilizace, jejíž vznik umožnilo intenzivní zemědělství a usedlý způsob života místní populace.

STÁT ELAMITŮ (cca 2600–640 př. n. l.)  vyvrátili Asyřané. V druhé polovině prvního tisíciletí  sem pronikali zejména  Médové.  

MÉDSKÁ ŘÍŠE (7. st. př. n. l.) postupně ovládla široké území, včetně Íránu Persidy (kmenového území Peršanů).

Médy porazil (550/549 př. n. l.) jejich vazal, perský král Kýros II. Veliký.

ACHAIMENOVSKÁ ŘÍŠE - mocné soustátí, které vytvořil  Kýros II. Veliký (559–530 př. n. l.) zahrnovalo též Babylonii a Malou Asii.  Když po smrti Kýra II. přibyl ještě Egypt, Pákistánu a Thrákie, byla největším státem, jaký na Předním východě dosud vznikl. Vedle optimální správní struktury byla vytvořena i rozsáhlá síť komunikací opatřená v pravidelných (cca 30 km) intervalech opevněnými karavansaraji. Nejvýznamnější jednotkou armády byli tzv. Nesmrtelní -  tvořící osobní gardu achaimenovských králů. Achaimenovští králové postupně vybudovali několik rezidencí Pasargad a Persepolis. Náboženstvím Peršanů byl zoroastrismus (Kult dobra, světla, ohně a lidskosti - ve věčném sváru se svým opakem. Kdo nenapomáhá dobru, dočká se místo zářivého štěstí skomírání v temnotách. Toto náboženství bylo pro Dáreia velmi užitečné.). V dobách Dareia I. (522–486 př. n. l.) se v říši razily i mince  „dareiky“,  umožňující rozvoj obchodu. Řecko-perské války díky nejednotě Řeků  perskou říši příliš neohrozily.                                                          

Alexandr Makedonský  porazil Persii  (331–330 př. n. l.)  a zničil její sídelní město Persepolis. Po Alexandrovi získali východní satrapie makedonští Seleukovci, kteří však sídlili příliš daleko, takže jejich vliv postupně slábl.  150 př. n. l. je vystřídali opět  iránští králové.

PARTHSKÁ ŘÍŠE se formovala poměrně dlouho a nikdy nedosáhla centralizace  státu Achajmenovců, hlásila se však k jejich dědictví. Pád způsobily vyčerpávající války s Římem a vnitřní rozpory.

SASÁNOVSKÁ ŘÍŠE (224–651),) vznikla po uchopení moci rodem Sasánovců. Jejich říše zahrnovala nejen Irán, ale i Mezopotámii, zasahovala do Afghánistánu, Pákistánu, Turkmenistánu, Arménie, Turecka, Sýrie a Saúdské Arábie  Vládli z Ktésifónu na Tigridu, který byl přejmenovanému po zakladateli dynastie na Veh-Ardašír („Ardašír je výborný“).  Sásánovská říše zanikla v letech 636–651 pod náporem arabské (muslimské) expanze. Írán se stal součástí chalífátu a  v relativně krátké době byl islamizován.

ISLAMIZACE Začlenění do muslimské říše s centrem v Medíně a později v Damašku a Bagdádu neznamenalo pro íránské oblasti v žádném případě počátek úpadku. Naopak – perští úředníci a učenci hráli značnou roli ve státní administrativě, kterou původně polokočovní Arabové téměř postrádali. Arabští panovníci vybírali své ministry mezi Peršany a perským guvernérům ponechávali značnou autonomii, takže Írán byl  opět pánem svého osudu. Persie byla v té době dokonce světovým centrem vědeckého bádání, ať už šlo o filozofii, historii, matematiku, astronomii či medicínu. Získané poznatky ovlivnily pak rozvoj evropské vědy v období renesance. Díky Avicennovi (Ibn Sína) se podařilo zachránit také některá díla Aristotelova, jehož ideje pak sehrály značnou roli i v muslimském myšlení.                                                                                       

Turečtí Seldžukové se v 10. st. ujali na tři století vlády nad Persií díky početné a dobře placené armádě. Tento státní útvar byl silně ovlivňován perskými vlivy, ale nakonec v něm převáži           islám. Počátkem 13. století zahájily  mongolské kmeny sjednocené Čingischánem expanzi do okolních zemí.   Roku 1218  opanovaly Persii a poté odtáhly na východ dobývat Indii a Čínu. Dobyvatelé založili v Persii tzv. říši ílchánů , která nepřečkala sto let..                                   Po jejím rozkladu vstoupil 1370 do Iránu Tamerlán, který pak dobyl i Irák, Sýrii, část Malé Asie, jih Ruska a sever Indie. Hlavním městem této třicetileté říše  byl Samarkand v dnešním Uzbekistánu. Zemřel 1405 při tažení do Číny a jeho potomci již dobytá území neudrželi.

SAFÍOVSKÁ ŘÍŠE založena šíitskou dynastií Safíovců se brzy  stala významnou velmocí a soupeřem osmanského impéria. V osobě Abbáse I. Velikého (1587–1629) získala safíovská říše vladaře, schopného prosadit vnitřní reformy a bránit stát před vnějšími nepřáteli. Obratnou hospodářskou politikou se zvýšilo bohatství země, což umožnilo nejen vytvoření silného vojska, ale i velkolepou přestavbu hlavního safíovského města Isfahánu. Po počátečních nezdarech znovudobyl 1623   Irák včetně Bagdádu. Po Abbásově smrti však centrální moc opět upadla, a třebaže Abbás II. (1642–1666) docílil přechodně konsolidace poměrů, na počátku 18. století zažila Persie hospodářský i politický sestup. Panství Safíovců nakonec ukončili roku 1722 Afghánci, kteří dobyli Isfahán

Období  afšárovská a kádžárovská dynastie (XVIII.-XIX. st.). Roku 1730 vyhnal Tahmáspkulí z kmene Afšárů ze země Afgánce a  pod jménem  Nádir Šáh se prohlásil vládcem Persie. Jeho tažení do Indie přineslo obrovskou kořist. V roce 1747 byl Nádir Šáh zavražděn a jeho místo zaujal Karím Chán (1750–1779) jehož vláda přinesla zemi mír a prosperitu.  Hlavním městem byl   Šíráz. Karíma Chána vystřídala  dynastie Kádžárovců, jejímž zakladatelem byl eunuch Ágá Muhammad Chán (1779–1797). Léta 1722–1828  byla však obdobím vleklé rusko-perské války. Navzdory všem možným tlakům si  Kádžárovci udrželi  suverenitu a jejich země se nikdy nestala  evropskou kolonií. Přesto byla  moc šáhů, sídlících nyní v Teheránu, oslabena.

Od Pahlavího éry k Chomejního revoluci Nakonec si vládu uzurpoval bývalý kozácký důstojník Rezá Chán, který roku 1925 sesadil Kádžárovce Ahmada a byl prohlášen jeho nástupcem. Dynastii, kterou založil, nazval Rezá Chán starobylým jménem Pahlaví. Po vypuknutí druhé světové války vedla proněmecká politika Íránců k tomu, že se SSSR i Británie začaly vážně obávat o své pozice v oblasti. Dne 24. srpna 1941 vtrhla sovětská a britská vojska do Íránu, oficiálně neutrálního státu, a donutila Rezu Šáha k rezignaci ve prospěch mladého prince Muhammada Rezy Pahlavího. Koncem roku 1943 se konala v íránském hlavním městě Teheránská konference za účasti Roosevelta, Churchilla a Stalina. Se silnou podporou USA a Británie modernizoval šáh íránský průmysl, ale zároveň potíral všechny formy politické opozice. Ájatolláh Rúholláh Chomejní - populární v v náboženských kruzích,  byl jako aktivní kritik šáhovy „bílé revoluce“ poslán do exilu. Od konce roku 1977 začaly  protesty proti šáhovi a jeho autokratické světské prozápadní politice. nabývat na intenzitě V prosinci 1978 vyšly do ulic milióny lidí, což zcela paralyzovalo chod ekonomiky – krize se vyhrotila. Šáh opustil zemi v půli ledna 1979 a o dva týdny později se vrátil z exilu ájatolláh Chomejní za vášnivých ovací davů. Většina Íránců se vyslovila v referendu pro zřízení islámské republiky, to  přeměnilo Írán v konzervativní teokratický stát  založený na právu šaría.. Z hlediska lidských práv si nový režim počíná nemilosrdně. Veškerá opozice byla umlčena, řada intelektuálů uvězněna a ženám bylo nařízeno nosit šátek. K tomu přistupovala i nenávistná rétorika vůči domnělým nepřátelům islámu, doma i v zahraničí. Mezitím propukl šestiletý konflikt s Irákem -  světsky orientovaným sousedem. Celkový počet íránských obětí války se odhaduje na 500 000–1 000 000. Neschopnost reformistů prosadit demokratizaci společenského uspořádání vede Iránce k jisté rezignaci (např. neúčastí na voláhc), zároveň vzrůstá napětí mezi Íránem a Spojenými státy, především v souvislosti s íránským jaderným programem.

Irán je největší muslimskou zemí, kde je státním náboženstvím šía (ve většině ostatních  islámsky orientovaných zemích vládne sunnitská větev). Rozkol nastal ihned po smrti Proroka Muhammada, který zemřel 632 bez mužských potomků ani nestanovil svého nástupce. Mocenský boj o nástupnictví nastal mezi rodem Umajjovců - kteří svého chalífa volili a stranou Alího, Muhammadova bratrance a zetě - tvrdící, že muslimy musí vést jen pokrevní příbuzný Prorokův. Během bojů byl zavražděn Ali i jeho syn Hasan a vládu převzal druhý syn Husajn, který se vydal do Damašku za umajjovským chalífou Jazírem a na poušti byl obklíčen i zabit a jeho hlava poslána Jazírovi.Od té doby trvá nesmiřitelné nepřátelství sunnitů a šíitů, kteří si to pravidelně připomínají sebebičováním za to, že nepřišli pomoci.